Přípravka – Mission Imposible: do posledního „muže“

David Snítilý Senior

Na turnaj hraný na šířku hřiště, systém 3+1 jsme ještě ve čtvrtek večer měli přesně 4 adepty. Poté, co Majky putoval do nemocnice na šití kolene, má veškerá předchozí snaha vyšla vniveč. V pátek se mi naštěstí přihlásili Štěpa s Páťou, oželeli rodinné oslavy a vzniklou mezeru zacelili.

Samotný turnaj už nebyl tak psychicky náročný, jako ten týden co mu předcházel. Desetiletý „veterán“ Štěpa se ochotně ujal dvou nováčků, kteří se museli učit v běhu. Že bude maličký brankař Poličky nebezpečným sokem jsem viděl, už když ho jeho spoluhráči (doplnění o hostující hráče Svitav) rozchytávali před zápasem. Sice po jedné z našich prvních střel kapituloval a Dominik si připsal premiérový gól, ale po zbytek zápasu už byl neprůstřelný. Nutno podotknout, že mu dopomohl i Matěj, který spálil dvě tutovky (volné ¾ brány při přesunu gólmana), jenom proto, že měl hokejku někde za uchem, místo toho, aby ji měl položenou na hrací ploše. Náš gólman si 100% úspěšnost držel do páté minuty druhého poločasu. Výsledek 1 : 1, kluci přijali s rozčarováním.

První poločas zápasu s Hradcem Králové byl pro nás příjemným překvapením, neboť góly padaly jak na běžícím páse. Obzvlášť Štěpa byl při chuti a rozdával i přesné nahrávky a tak si gól dali všichni hráči. Největší radost měl samo sebou sedmiletý Šíma. S nejpovedenější přihrávkou nakonec přispěchal jeho bratr Matěj, který nabil ostrými Štěpovi na desátý z celkově jedenácti našich gólů. Devět jich stihli v první půli, ve druhém poločase už jsem kluky lehce brzdil, aby šetřili síly na další dva zápasy. Byl to prozřetelný tah, neboť kvůli průtahům, změnám a časovému posunu jsme 2, 3 a 4 zápas hráli bez pauzy. Trenér Letohradu nám alespoň vyšel vstříc a po domluvě s rozhodčí nám dal deset minut na doplnění tekutin.

Domácím jsme se „odvděčili“ přídělem šesti branek oproti dvěma inkasovaným. Stejně jako v případě Hradce jsme zvolili taktiku rychle skórovat a pak spíše šetřit síly. Ono nám v podstatě ani nic jiného nezbývalo. S jednou lajnou oproti dvěma, třem soupeře nic moc vymýšlet nelze.

Poslední zápas proti Eagles Brno ani trochu nepřipomínal ten tři měsíce starý, kdy polovinu branek zařídil náš marod, a naši kluci soupeře jednoznačně přehráli. Tentokrát byl soupeř někde jinde, přesto kluci za poločas dali tři branky a před hvizdem rozhodčího soupeř korigoval poločasové skóre na 3 : 1. To, že začali ihned někteří řešit, jak mají nakročeno k vítězství, mě rozhodně nenechávalo chladným. Na podobné řeči jsem alergický. Zápas končí až po hvizdu rozhodčího na konci, ne v průběhu zápasu nebo o poločase, snažil jsem se je vrátit do reality. Po dalším Matějově gólu jsem si trochu oddychl, že si moje slova vzaly k srdci. Jenže přišel jeden, druhý zásah ze strany soupeře a sebevědomí bylo to tam. Kluci kupili jednu chybu za druhou. Při nerozhodném skóre nám nepomohl ani time a hřebíčkem do rakve, byla nepozornost našeho gólmana, který inkasoval hloupou branku přes celé hřiště. Rozhodujícím faktorem naší porážky nepochybně bylo, že jsme, s ohledem na barvu soupeřových dresů, vyměnili vítězné žluté rozlišováky za šedivé. A přesně taková byla chvíli i nálada v našem táboře.

Shrnuto, podtrženo: všem bych chtěl poděkovat za bojovný výkon. Vzhledem k tomu, že spolu kluci neabsolvovali ani jeden trénink a potkali se až na hřišti, to nebylo vůbec špatný.

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *